Ráno zazvoní budík. Vstanu, a než zajdu do koupelny, nechám si na mašince uvařit mé oblíbené kafe. Jako vždy po ránu, je silné a hutné. Jeho vůně příjemně lahodí mým probouzejícím se smyslům. Hotové je akorát, když ukončím svou hygienu. Cestou do obýváku v kuchyni rozpeču tousty, obložím je sýrem a šunkou a pak sednu do pohodlného křesla a na televizní obrazovku pošlu nejnovější zprávy, které se objevily na internetu.
Pročítám zprávy, koukám na videa ze světa, prohlížím příspěvky na sociálních sítích. Je zřejmé, že se za poslední noc ve světě nic pozoruhodného neudálo. Ještě proletím ekonomické komentáře a pár další článků. Je na čase začít pracovat. Otevírám e-mailového klienta a už to cinká. Jedna zpráva za druhou. Objednávky, připomínky, žádosti i výzvy z úřadů. Některé dopisy přišly napřímo od odesílatele, jiné přišly jako skeny ze sídla mé firmy.
Když si uvědomím tento fakt, neubráním se lehkému úsměvu. Ze sídla mé firmy. Jak to zní honosně. Vždyť v podstatě žádné sídlo nemám. To jen nařízení byrokratického, zkostnatělého sytému u nás mě přinutilo si zřídit fiktivní adresu. Já ji k ničemu nepotřebuji. Nemám žádné nároky na prostory. Nic nevyrábím, nikomu nepočítám daně. Podnikám jen v tom, že doma píšu různé recenze, články a vyjádření. K podnikání nepotřebuji nic než jeden mizerný notebook a i bez něj bych se zřejmě obešel. Musel bych ale psát na tabletu, nebo telefonu a to bytostně nesnáším.
Abych mohl podnikat, musel jsem si ze zákona zajistit ono sídlo. Bez něj bych nemohl získat Živnostenské oprávnění. Je to paradox. Jako podnikateli mi všechny úřady jsou povinny zasílat veškerou komunikaci přes datovou schránku. Přesto musím mít sídlo. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, uvítal jsem nabídku na zřízení virtuálního sídla pro OSVČ. Musím platit pár stokorun měsíčně, ale pořád se to vyplatí více, než bych si musel platit někde nějakou kancelář. A v tom je to kouzlo.